Asi bych měl napsat, co jsem dělal po druhou polovinu prázdnin. Asi bych měl i popsat, jak jsem byl na několika akcích v Plzni, Brně, Liberci a v Praze. Jak jsem si udělal výlet za hranice do Německa, jak jsem si udělal výlet do snového světa hvozdů českých. A abych to všechno vzal jinak, než popořadě, začnu tím, co je mé hlavě nejpalčivější. To ostatní - tanec, ženy, přátele a další skvělé lidi z Prahy a pět stehů na zádech - nechám na pozdější časy.
Plzeňský Othello
Až zas někdy budu mít ten skvělý nápad nechat se "pozvat" na grilování do Plzně, musím se naučit nejdříve uvažovat nad důsledky. Ne všichni lidé jsou ochotní pobrat mou organizátorskou, racionální a řešitelskou dušičku - která to veskrze myslí dobře.
Nechtěně se mi poštěstilo být v Plzni přítomen menšímu rozhádání se jedné skupiny lidí, kteří se mají rádi pro společný koníček, ale lidsky se začínají trochu vzdalovat. Jakožto externí pozvaný kamarád a návštěva v jednom jsem měl držet jazyk za zuby a mlčet. Měl jsem si nandat sluchátka, poslouchat hudbu a nic a nikoho neřešit, v klídku se věnovat programování nebo čemukoliv na počítači. Jenže... Mé já se opět projevilo. Začal jsem si hrát na mentora, snad jsem i naznačil roli mediátora. Ovšem když zúčastněné strany mají svou zákopovou válku a, co je asi na celé situaci nejhorší, nevadí jim si navzájem ubližovat, nehnete s ničím a nikam.
Poštval jsem jak jednu tak druhou stranu proti mé maličkosti. Jak jednoduché, jak prosté. Nikdo se s nikým nedohodl, nikdo se s nikým nechtěl dále bavit. Selhal jsem. Musím se z toho poučit a příště lépe rozpoznat situaci, všimnout si, zda je má interakce vůbec třeba a žádoucí. Otlučte mi to někdo o hlavu. Uškrťte mě za to! Bojuji s tím již několik let, ale ne a ne se poučit. Asi to změnit nelze, což je i jeden historický důvod, proč byl rozchod s P.
Půl roku poté
Bude to již půl roku, co stav single naplnil mou virtuální kolonku Vztah. Mohu již s čistou hlavou napsat, že v tomhle směru jsem docela již vyrovnaný s vývojem situace, včetně všech nečekaných následků, které to pro mne mělo. Třeba že nemůžu jet na jeden víkendový pravidelný sraz s přáteli, protože tam bude P+1, a organizátor dává přednost ženským před chlapi. Tudíž nesmím jet. No dobře, srovnám se i s tímhle, ale JESTLI pak zjistím, že tam ona nejela, a já jsem si na ten víkend nahodil jinou akci - budu zlý, hodně zlý. Vůči ní. Připomenu jí to, hlasitě. A to mi už dva měsíce ona slibuje, že musíme zajít na kafe nebo čaj. Co si o tomhle mám myslet, raději ani psát nebudu. Nejsem srovnaný s tím, jak najednou ukončila komunikaci, jako bych byl najednou duch.
Zbývá už jen jedna věc. Spokojeně konstatuji, že ženy lepší než ona, existují. A že jich je hodně. Ostatně ten pětiletý věkový rozdíl, alergie na všechno kromě léků a jídla (tzn. chlup, pyl, hmyz), astma... Byl jsem ochotný dělat kompromisy, dělal jsem je, byl jsem spokojený.
Teď, když se ohlédnu, vidím spoustu krásných vzpomínek, ty špatné si nechci pamatovat. Vedle toho také vidím velké množství denních problémů, které se vracely, které jsem řešil, které jsem přehlížel a bral jako součást života. A k tomu příjemné drobnosti v podobě společných chvil v přírodě, na akcích, v posteli dokonalost, v čajovně s přáteli skvělé debaty. Ano, půl roku poté si pamatuji raději to dobré. Zbytek není důležitý, protože vracet se v čase nechci. Je to půl roku, a že to byl půl rok plný zážitků.
Dva měsíce hospod, klubů, tance, cestování a práce
Když zmiňuji ty bilanční drobnosti, nesmím vynechat poznámku pod čarou, že být v jednom měsíci celkem 2 víkendy v Plzni (včetně Pilsner-Festu), jeden u Jičína na srazu (víno a vodnice), další jeden u Brna v Moravském Krasu (túra a sebepoznání), a vždy pak jet do Liberce na trénink taneční skupiny - ano, tomu se říká láska ke svému hobby. Již 11 let (toto letí) jsem členem taneční skupiny The Wings z Liberce. Již 11 let je mi tanec vášní, prokletím i zdrojem inspirace. Našel jsem v něm ex-přítelkyni, našel jsem v něm radost z pohybu, našel jsem v tanci nemálo přátel. A stále v něm nacházím zábavu, která mi dobíjí baterky. Zvládám ty víkendové přesuny docela obstojně. Tedy pokud počítám to, že jsem pak v pondělí občas nepoužitelný. Že to leze i do financí, o tom žádná, ale uskromnit se, abych si mohl užívat života? Jak jednoznačná odpověď ANO!
Nevidím jediný velký a významný důvod, proč bych to teď měnil. Ikdyž... Musím uznat, že mi chybí takové ty drobnosti z oboru vztahové politiky. Miloval jsem chvíle, kdy jsem připravoval snídani pro dva, nebo když jsme vymýšleli, co budeme společně vařit k večeři. Zároveň si někdy připadám trochu jako křen, když mne pozvou kamarádi, kteří jdou v párech. Jo, jasně, vytelefonovat si kamarádku, která tam půjde též, není těžké, horší je pak stav, kdy se to v hospůdce všechno k sobě tulí, a my dva pak na sebe koukáme jak dvě švestky, protože nám kamarádství bez benefitů vyhovuje.
Aktuality regeneračně pracovní
Tancuji, semtam zajdu do hospůdky, někdy na kulečník, jindy na oslavu narozenin. Což mi připomíná, že mám na zádech pět stehů z odstraněné velké pihy. Byť byla dle kožního oddělení zdravá a jen pigmentová (věřím jim), přesto jsem ji nechal odříznout. Všechny ty akce v první větě tohoto odstavce jsem absolvoval se zalepenou, vpodstatě ještě čerstvou ránou. I přesto přese všechno mne mé tělo nezklamalo a opět příjemně dostálo svých závazků. Rána se skvěle hojí, žádné výrazné zarudnutí, žlutý či jiný hnis, jenž by značil infekci. Ještě pár dní a vyndají mi stehy, pak už to bude jen o dalších dvou týdnech, než budu moct plně fyzicky zatěžovat záda.
Mimojiné jsem si připomněl, že člověk zádové svaly podél páteře používá vlastně neustále. Ve chvíli, kdy přestalo působit lokální umrtvení, jsem si blahopřál, že jsem už nestál v tramvaji, která cukáním dojížděla na zastávku. Jeden den to lehce bolelo, po spánku již ani ťuk. Miluju svoje tělo jako nikdy. Kotník už je taky běhací a tancovací, jen v extrémním propnutí se brání, ale tak s tím jsem počítal - že nějaký ten trvalý následek přijde. Tohle je ale skutečně jen maličkost.
Nová práce je výtečná. Sice v ní trávím víc času než by asi bylo záhodno, ale to je tím, že mne baví. A baví mne hodně. Ostatně - proto jsem také do Apiary.io šel. Nešel jsem do Německa, byť bych tam byl asi taky spokojený. Ten malý tým mi vyhovuje jako snad nikdy. Už jen získat přehled o všech možných i nemožných postupech, flow, dostat to pod kůži, zažít si to a budu úplně na koni. Teď jsem tam skoro jak junior programátor. Jen víc vytíženosti, jen víc nadšení pro mé programátorské já.
Jsem momentálně zamyšlený do vzpomínek na jednu slečnu, která miluje tanec, je chytrá, vtipná, umí mít zatvrzelou hlavu, nebojí se hec-akcí. To jsou mi novinky. Až teď, když jsem to napsal, jsem si to uvědomil. Ještě vymyslet, kterak se s ní znovu vidět. Brno přeci není tak daleko. Čas ukáže.
Až nějak moc mi to připomíná film Imaginárium Dr. Parnasse. Chybí snad jen ta kouzelná píšťalka, šibenice (ta vlastně nechybí, ale to by bylo na dlouho), země nikoho a temná mračna skrývající nadějnou modř oblohy. Dostat se zpět na zem vypadá nebezpěčně. Je to vysoko, svět dole je skrytý v mlžném příkrovu. Neskákal bych, kdybych nemusel.
