Houpačka jak bungee jumping

Kdo to má všechno stíhat sledovat? Lezete si takhle pěkně po žebříku, myslíte si, jak je život skvělý a boží, když tu najednou seshora začnou padat sekery, motorovky (a dokonce i nastartované). Všechny příčku cesty vzhůru jsou zničené, polámané. Tudy cesta nevede. Najednou už to není žebřík. Jsou to jen chůdy.

Jednou nahoře, jednou dole

Až nějak moc mi to připomíná film Imaginárium Dr. Parnasse. Chybí snad jen ta kouzelná píšťalka, šibenice (ta vlastně nechybí, ale to by bylo na dlouho), země nikoho a temná mračna skrývající nadějnou modř oblohy. Dostat se zpět na zem vypadá nebezpěčně. Je to vysoko, svět dole je skrytý v mlžném příkrovu. Neskákal bych, kdybych nemusel.

Podzim je mrcha

Dovolili byste blízkému člověku (přítel/kyně), aby si myslel něco, co by jindy díky různorodé náladovosti, nemělo ani sebemenší šanci projít přes filtry jeho/jejího já?

Ano?

Ne?

Já určitě ne. A přesto přese všechno se to stalo.

Dva víkendy v Brně

Jeden skoro kompletní, druhý jen většina ze soboty. Tomu se tedy nedá říct "čas" na lásku. Zároveň bych si nejraději omlátil o hlavu způsob, jak tyhle návštěvy proběhly.
Poznámka pod čarou: cesta vlakem je pohodlnější, ale bez internetu, ve srovnání s drncajícím autobusem s netem.

Už jsem ve stavu duševního klidu. Nemám potřebu věnovat se svému středobodu vesmíru - vždyť ona ještě úplně není středobodem mého vesmíru - takovým tím způsobem, kdy budeme stále a pořád a jen spolu a budeme přesně vědět, co ten druhý dělá.

Chápu a akceptuji různorodou činnost, kde já, ona, nebo oba máme co na práci a stačí mi pouhá přítomnost, nebo vědění, že ten druhý je nablízku. Jenže... Je tenhle přístup na začátku vztahu reálně proveditelný, uchopitelný, správný, únosný a vyhovující oběma zúčastněným stranám?

Není to tak ideální, aby to byl ráj

Ale to přeci není nikdy. Takže si nebudu stěžovat hned při prvních neshodách, ostatně bez trochy adrenalinu / zvedání tlaku, bych si nejspíš vztah už ani neuměl představit. Rýpnuli jsme si do sebe, docela i často. Zároveň jsme jeden toho druhého úsměvem obdarovávali tak často, že to bylo klasifikovatelné jako poblouznění.

Nechci Tebe, chci nás.

Nechci nebe, chci život.

Tak kde se flákáš ty parchante jeden rozhoupanej?!

Jsem rozhodnutý skočit na vedlejší žebřík.

Smích, ten správný kamarád

Je důležitý. Když jej nějakou dobu nevídáte, když s ním nejste ve spojení, když jej neprožíváte - začne vám chybět. Vám všem. Komukoliv. I těm nejpesimističtějším lidem. Dříve nebo později zjistíte, že smích patří k životu a že to bez něj nepůjde.

Musíte se zasmát. Jednou, dvakrát, dlouho, krátce, unyle, od podlahy. Ty endorfiny v krvi, když způsobují pocit slasti a spokojenosti a do paměti se ukládají příjemné vzpomínky.

Ten pocit cukajících koutků, který postupně přejde přes tichý, hlasitější až po vyřvávaný smích.

Všechno má i svůj příjemný konec. U smíchu je to tradičně s bolavou bránicí a ztuhlými tvářemi. Jen si to zkuste - smát se dlouho. Že to nebolí? Ale jistě, kdo nevyzkoušel, měl by. Doporučuje deset z deseti čerstvých novorozeňat.

Dětský smích je dokonce velmi nakažlivý. A nedejbože když jste s přáteli někde v hospůdce, někdo řekne vtípek. Kolikrát se smějí i lidé od vedlejších stolů. Tomu říkám pozitivní nálada a přístup.

Proč tohle všechno píšu? Protože včera jsem byl v kině na filmu Nedotknutelní. Chlapík ochrnutý od krku dolů, ke kterému každý "občan" přistupuje jako k postiženému. Lidé na něj berou všude ohledy, ale to je přesně to, co on nechce. Až po chvíli se objeví zájemce o pečovatele s novým, neotřelým přístupem. A tady, milé děti, začíná ta pravá filmová sranda (podívaná).

Kolotoč všech událostí byl plný emočních zvratů, smíchu, několika málo slz, hromady vtipů a absolutní spokojenosti se scénářem. Komukoliv, kdo chcete zažít výtečný filmový zážitek - doporučuji všema deseti.

Spirála bohémství

Chcete se zviditelnit? Nadávejte a komentujte populární osobnosti a jejich život na sociálních sítích. Proboha ale jen inteligentně, ať to má úroveň a hlavu a patu.

Chcete se pobavit a zároveň shodit pár kil? Oddávejte se sexu víckrát denně a neposílejte to na sociální sítě. Pikantní detaily zaujmou převážně úchyly a nadržené ovečky.

Chcete se pobavit, zviditelnit se a udělat ze sebe debila? Splňte vždy jen tu první část již zmíněného. A skončíte vyhození z hospody na ulici, v práci s vámi nikdo nepromluví na sto honů (pokud o tu práci rovnou nepřijdete) a budete bez přátel, bez sebeúcty, bez skrupulí. Jenže... Má to i své výhody.

Jsem bohém?

Budete dělat věci, které jiní lidé nedělají. Chcete to? Je to jednosměrka, bez zpátečky - při pokusu o návrat se zabavuje řidičák.
Chcete porušovat psaná i nepsaná pravidla společenská, kulturní i jednoduše racionálně udržovaná v každém z nás - fajn.
Až se rozhodnete, že se chcete podívat do budoucnosti svým vlastním pohledem a vidět tam sebe, kterak si užíváte života, jak se máte skvěle, báječně a tohle všechno v jednom - přestaňte se jen dívat. Skočte - na druhý břeh.

Nalaďte se na rádio "žiju jen jeden život" a přepněte do bohémského módu.

Že nevíte oč jde? Že takový způsob jednání nepřichází v úvahu? Že vám to v práci, v rodině, v kruhu přátel nebo v divadle nevyjde, neprojde a budete vyvedeni?

Každý by měl (už z vlastní podstavy žití) tušit, že bohémství a vymykání se všem zažitým zvyklostem a zákonům s sebou nese následky. Připravte se na to, že to bude bolet. Ze začátku budete narážet na nepřijímání, na odsouzení, na první a poslední setkání zároveň. Ti lidé nebudou vědět, co jste zač a o co vám jde. A budou to chtít poznat? Budete si totiž muset najít nové skupiny, nové kruhy, nové okolí, nové všechno. Bude to hledání nového, vašeho stylu. Vašeho podpisu.

Jestli ve stovce odmítajících "sucharů" najdete jednoho jediného, který bude zaujatý a právě ten pak bude chtít vědět víc, máte vyhráno. Máte novou spřízněnou duši, máte člověka na pokusy ještě bohémštější, než si myslíte. Můžete společně podnikat nálety na kluby, knihovny, instituce a malovat po zdech, kreslit fixou po autech, značkovat si své území. Jenže to bohémové nedělají, bohémům je to jedno. Tak změňte svůj styl, aby byl bohémský.

Konec je začátkem konce

Pravé bohémství se totiž pozná až ve chvíli, kdy začnete tušit, že vaše chování začínají přejímat i druzí jen proto, aby byli podobně zajímaví, neortodoxní, bohémští. Tehdy jste na vrcholu potravního řetězce konzumní společnosti. A pozor - tehdy totiž můžete a musíte začít hledat nový styl bohémství. tehdy už nejste bohém, ale celebrita, která si užívá života a okolí ji kopíruje.

Je tak akorát chvíle, abych přeladil rádio.

Víkendové bouřky v čase

Motivovat sám sebe k práci o víkendu nebývá pro mě nijak extra velkým problémem. Zvlášt když se jedná o zajímavý projekt, jakým jsou takoví posedlí. Sednu k počítači, pootvírám vývojářské nástroje, vezmu si tužku a papír do ruky, zakreslím nějaké ty diagramy a prvky uživatelského rozhranní, postupy, šipky tam a zpět.

Klasická (pro mě) programátorská intermezza ticha vyplňuji poslechem trance/dance hudby nebo soundtracků = cokoliv bez textu, který by mě mohl vyrušit ze soustředění. Skvělá, produkčně plná atmosféra se rozhostí celým všehomírem (prostorem) obklopujícím mé já.

Zvrat hodný detektivky

Pak přijde parný víkend s bouřkou v noci. Tohle nebylo vůbec fér! Tak se totiž pracovat ani v nejlepším rozmaru tvořivé nálady - nedá. Proč bouřka musela přijít až ve 4 ráno? Proč ten nejlepší čas pro práci nemohl být někdy v normální denní dobu?

V tom horku se skutečně dalo leda tak napsat "jdu k vodě" na Twitter, případně ještě SMSku posedlému, že tu práci budu dělat až v noci. Aby měl pochopení pro chyby, které tam nasekám? Snad. Jenže to bych nebyl já, abych neměl plány na noc již z dřívějška domluvené. Šlo se posedět na parník, popít pivečko, mochito.

Vše na sluníčku.

V centru Prahy na Rašínově nábřeží. Horko o to větší.

Co jsem si myslel?

Že skončíme nejpozději o půlnoci a domů dorazím v příjemném večerním parnu, otevřu větrací šachtu do světlíku a bude mi hej, sednu ke stroji a začnu tvořit hodnoty. Nebyla to marná představa, ale na neděli jsem měl navíc v plánu večer zmizet na otočku do Plzně, abych kamarádce zachránil 300+ fotek z karty, kterou její přítel nechtěně smazal...

Vytíženost 150+ %.

Vražda.

Tudíž mám stihnout naprogramovat něco, co jsem sám odhadl na 10 hodin za 5? Ve stavu "po probdělé noci" díky bouřce, troše alkoholu, ženské, vstávání v 5 ráno a pak usínání v 7 a "rannímu" probuzení v 11?!

Naštěstí pro mě jsem nemusel mé nedělní rychloprogramování eskalovat do nočních hodin, další parnou noc bych už nedal, navíc u kompu! Ozvali se totiž z té Plzně, že nestíhají návrat domů a že tu schůzku na nádraží v Plzni rušíme, že SD kartu pošlou dopisem. Poštou?

WTF? Pošta ještě funguje? Vždyť neumí ani doručit doporučený lístek, když jsem doma!  Určitě je to reálné a možné? No, uvidíme, příští týden tedy čekám zásilku hodnou rekonvalescence. Budu mít zábavných pár minut, než zjistím, že karta cestovala přes 100 km jen proto, abych zjistil, že už na ní žádná data nejsou ;-) Na ten okamžik se skutečně těším.

Motivační překvapení

Při uklízení nádobí a štrachání v kredenci, lince a dalších skříňkách jsem narazil na čokoládu Lindt přivezenou ještě z Německa před rokem. Byla bílo-mléčná s kanadskými (obrovskými) rozinkami a lískovými oříšky. Energetická bomba, která mne nakopla k napsání tohoto blog-postu a vedle toho (hlavně) jsem dostal vnuknutí hodné Archimeda. Nejen, že jsem jednu programovací úlohu vyřešil namísto za 4 hodin pěkně elegantně za 15 minut, ale ještě jsem si uvědomil, že raději si skáknu k vodě teď, dokud je světlo, než později "jen" zajít do parku na leháro do trávy.

Takže mizím na 3 hodiny k vodě, abych pak mohl říct, že jsem programoval těch celých 10 hodin. Pohoda, klídek a horko. U vody? No problemo!