Víkendové bouřky v čase

Motivovat sám sebe k práci o víkendu nebývá pro mě nijak extra velkým problémem. Zvlášt když se jedná o zajímavý projekt, jakým jsou takoví posedlí. Sednu k počítači, pootvírám vývojářské nástroje, vezmu si tužku a papír do ruky, zakreslím nějaké ty diagramy a prvky uživatelského rozhranní, postupy, šipky tam a zpět.

Klasická (pro mě) programátorská intermezza ticha vyplňuji poslechem trance/dance hudby nebo soundtracků = cokoliv bez textu, který by mě mohl vyrušit ze soustředění. Skvělá, produkčně plná atmosféra se rozhostí celým všehomírem (prostorem) obklopujícím mé já.

Zvrat hodný detektivky

Pak přijde parný víkend s bouřkou v noci. Tohle nebylo vůbec fér! Tak se totiž pracovat ani v nejlepším rozmaru tvořivé nálady - nedá. Proč bouřka musela přijít až ve 4 ráno? Proč ten nejlepší čas pro práci nemohl být někdy v normální denní dobu?

V tom horku se skutečně dalo leda tak napsat "jdu k vodě" na Twitter, případně ještě SMSku posedlému, že tu práci budu dělat až v noci. Aby měl pochopení pro chyby, které tam nasekám? Snad. Jenže to bych nebyl já, abych neměl plány na noc již z dřívějška domluvené. Šlo se posedět na parník, popít pivečko, mochito.

Vše na sluníčku.

V centru Prahy na Rašínově nábřeží. Horko o to větší.

Co jsem si myslel?

Že skončíme nejpozději o půlnoci a domů dorazím v příjemném večerním parnu, otevřu větrací šachtu do světlíku a bude mi hej, sednu ke stroji a začnu tvořit hodnoty. Nebyla to marná představa, ale na neděli jsem měl navíc v plánu večer zmizet na otočku do Plzně, abych kamarádce zachránil 300+ fotek z karty, kterou její přítel nechtěně smazal...

Vytíženost 150+ %.

Vražda.

Tudíž mám stihnout naprogramovat něco, co jsem sám odhadl na 10 hodin za 5? Ve stavu "po probdělé noci" díky bouřce, troše alkoholu, ženské, vstávání v 5 ráno a pak usínání v 7 a "rannímu" probuzení v 11?!

Naštěstí pro mě jsem nemusel mé nedělní rychloprogramování eskalovat do nočních hodin, další parnou noc bych už nedal, navíc u kompu! Ozvali se totiž z té Plzně, že nestíhají návrat domů a že tu schůzku na nádraží v Plzni rušíme, že SD kartu pošlou dopisem. Poštou?

WTF? Pošta ještě funguje? Vždyť neumí ani doručit doporučený lístek, když jsem doma!  Určitě je to reálné a možné? No, uvidíme, příští týden tedy čekám zásilku hodnou rekonvalescence. Budu mít zábavných pár minut, než zjistím, že karta cestovala přes 100 km jen proto, abych zjistil, že už na ní žádná data nejsou ;-) Na ten okamžik se skutečně těším.

Motivační překvapení

Při uklízení nádobí a štrachání v kredenci, lince a dalších skříňkách jsem narazil na čokoládu Lindt přivezenou ještě z Německa před rokem. Byla bílo-mléčná s kanadskými (obrovskými) rozinkami a lískovými oříšky. Energetická bomba, která mne nakopla k napsání tohoto blog-postu a vedle toho (hlavně) jsem dostal vnuknutí hodné Archimeda. Nejen, že jsem jednu programovací úlohu vyřešil namísto za 4 hodin pěkně elegantně za 15 minut, ale ještě jsem si uvědomil, že raději si skáknu k vodě teď, dokud je světlo, než později "jen" zajít do parku na leháro do trávy.

Takže mizím na 3 hodiny k vodě, abych pak mohl říct, že jsem programoval těch celých 10 hodin. Pohoda, klídek a horko. U vody? No problemo!