Šuplík: Skryj se ve mně.

Je to již mnoho let, kdy jsem měl myšlenky smutně temné, mladé, neuspořádané a musel jsem se z nich vypsat. A tak jsem psal a psal a psal. Dnes? Jsem věčným optimistou a dávám to lidem "sežrat", kdykoli mi dají příležitost. Trocha historie však v mé duši jistojistě zůstala a proto bych rád zachoval i tento text...


Nechej se konejšit, pomohu. Nechej se obejmout, víc nemohu. Nechej se rozesmát - ohřeji tvou náladu. Nechej si vyprávět sny, než skončí mé dny.

Jsi jako pápěří těžká a hříšná
duše, co odpustí bujaré nálady.
Věříš, že uvnitř mě něco vzrůstá,
přes všechny černé protiklady.

Strach ti odpoví hrubým příbojem,
choulíš se s nervy v chuchvalci,
provázky, má náruč Ti je obřadem,
voda, vír, smutek se točí ve válci.

Usínej, sni a nech se vést dál,
přece Ti nikdo, nikdy neublíží.
Hned bych Tě za ruku obejmul, vzal,
v očích děs, čert na zem vzhlíží.

Bylas jak pevné okovy násilníka,
co rozbíjel lidem hlavy kulkou.
Ale až procitněš, najdu viníka,
jenž děsil tě svou černou půlkou.

Vstávání zdá se radostí konečně.
Zařídit ten kopec něhy i lásky,
než přivykneš strasti, společně
půjdeme na snídani, sedmikrásky.

Podívej se, uslzené studny temnoty,
otevři duši, okenicemi z mřížoví
proletí bělavé holubice dobroty.
Ukaž se mi, můj anděli křížový.

Už se neboj.