14. 10. 2012

Houpačka jak bungee jumping

Kdo to má všechno stíhat sledovat? Lezete si takhle pěkně po žebříku, myslíte si, jak je život skvělý a boží, když tu najednou seshora začnou padat sekery, motorovky (a dokonce i nastartované). Všechny příčku cesty vzhůru jsou zničené, polámané. Tudy cesta nevede. Najednou už to není žebřík. Jsou to jen chůdy.

Jednou nahoře, jednou dole

Až nějak moc mi to připomíná film Imaginárium Dr. Parnasse. Chybí snad jen ta kouzelná píšťalka, šibenice (ta vlastně nechybí, ale to by bylo na dlouho), země nikoho a temná mračna skrývající nadějnou modř oblohy. Dostat se zpět na zem vypadá nebezpěčně. Je to vysoko, svět dole je skrytý v mlžném příkrovu. Neskákal bych, kdybych nemusel.

Podzim je mrcha

Dovolili byste blízkému člověku (přítel/kyně), aby si myslel něco, co by jindy díky různorodé náladovosti, nemělo ani sebemenší šanci projít přes filtry jeho/jejího já?

Ano?

Ne?

Já určitě ne. A přesto přese všechno se to stalo.

Dva víkendy v Brně

Jeden skoro kompletní, druhý jen většina ze soboty. Tomu se tedy nedá říct "čas" na lásku. Zároveň bych si nejraději omlátil o hlavu způsob, jak tyhle návštěvy proběhly.
Poznámka pod čarou: cesta vlakem je pohodlnější, ale bez internetu, ve srovnání s drncajícím autobusem s netem.

Už jsem ve stavu duševního klidu. Nemám potřebu věnovat se svému středobodu vesmíru - vždyť ona ještě úplně není středobodem mého vesmíru - takovým tím způsobem, kdy budeme stále a pořád a jen spolu a budeme přesně vědět, co ten druhý dělá.

Chápu a akceptuji různorodou činnost, kde já, ona, nebo oba máme co na práci a stačí mi pouhá přítomnost, nebo vědění, že ten druhý je nablízku. Jenže... Je tenhle přístup na začátku vztahu reálně proveditelný, uchopitelný, správný, únosný a vyhovující oběma zúčastněným stranám?

Není to tak ideální, aby to byl ráj

Ale to přeci není nikdy. Takže si nebudu stěžovat hned při prvních neshodách, ostatně bez trochy adrenalinu / zvedání tlaku, bych si nejspíš vztah už ani neuměl představit. Rýpnuli jsme si do sebe, docela i často. Zároveň jsme jeden toho druhého úsměvem obdarovávali tak často, že to bylo klasifikovatelné jako poblouznění.

Nechci Tebe, chci nás.

Nechci nebe, chci život.

Tak kde se flákáš ty parchante jeden rozhoupanej?!

Jsem rozhodnutý skočit na vedlejší žebřík.

30. 9. 2012

Pařením k novým přátelům a starým známým

Asi bych měl napsat, co jsem dělal po druhou polovinu prázdnin. Asi bych měl i popsat, jak jsem byl na několika akcích v Plzni, Brně, Liberci a v Praze. Jak jsem si udělal výlet za hranice do Německa, jak jsem si udělal výlet do snového světa hvozdů českých. A abych to všechno vzal jinak, než popořadě, začnu tím, co je mé hlavě nejpalčivější. To ostatní - tanec, ženy, přátele a další skvělé lidi z Prahy a pět stehů na zádech - nechám na pozdější časy.

Plzeňský Othello

Až zas někdy budu mít ten skvělý nápad nechat se "pozvat" na grilování do Plzně, musím se naučit nejdříve uvažovat nad důsledky. Ne všichni lidé jsou ochotní pobrat mou organizátorskou, racionální a řešitelskou dušičku - která to veskrze myslí dobře.

Nechtěně se mi poštěstilo být v Plzni přítomen menšímu rozhádání se jedné skupiny lidí, kteří se mají rádi pro společný koníček, ale lidsky se začínají trochu vzdalovat. Jakožto externí pozvaný kamarád a návštěva v jednom jsem měl držet jazyk za zuby a mlčet. Měl jsem si nandat sluchátka, poslouchat hudbu a nic a nikoho neřešit, v klídku se věnovat programování nebo čemukoliv na počítači. Jenže... Mé já se opět projevilo. Začal jsem si hrát na mentora, snad jsem i naznačil roli mediátora. Ovšem když zúčastněné strany mají svou zákopovou válku a, co je asi na celé situaci nejhorší, nevadí jim si navzájem ubližovat, nehnete s ničím a nikam.

Poštval jsem jak jednu tak druhou stranu proti mé maličkosti. Jak jednoduché, jak prosté. Nikdo se s nikým nedohodl, nikdo se s nikým nechtěl dále bavit. Selhal jsem. Musím se z toho poučit a příště lépe rozpoznat situaci, všimnout si, zda je má interakce vůbec třeba a žádoucí. Otlučte mi to někdo o hlavu. Uškrťte mě za to! Bojuji s tím již několik let, ale ne a ne se poučit. Asi to změnit nelze, což je i jeden historický důvod, proč byl rozchod s P.

Půl roku poté

Bude to již půl roku, co stav single naplnil mou virtuální kolonku Vztah. Mohu již s čistou hlavou napsat, že v tomhle směru jsem docela již vyrovnaný s vývojem situace, včetně všech nečekaných následků, které to pro mne mělo. Třeba že nemůžu jet na jeden víkendový pravidelný sraz s přáteli, protože tam bude P+1, a organizátor dává přednost ženským před chlapi. Tudíž nesmím jet. No dobře, srovnám se i s tímhle, ale JESTLI pak zjistím, že tam ona nejela, a já jsem si na ten víkend nahodil jinou akci - budu zlý, hodně zlý. Vůči ní. Připomenu jí to, hlasitě. A to mi už dva měsíce ona slibuje, že musíme zajít na kafe nebo čaj. Co si o tomhle mám myslet, raději ani psát nebudu. Nejsem srovnaný s tím, jak najednou ukončila komunikaci, jako bych byl najednou duch.

Zbývá už jen jedna věc. Spokojeně konstatuji, že ženy lepší než ona, existují. A že jich je hodně. Ostatně ten pětiletý věkový rozdíl, alergie na všechno kromě léků a jídla (tzn. chlup, pyl, hmyz), astma... Byl jsem ochotný dělat kompromisy, dělal jsem je, byl jsem spokojený.

Teď, když se ohlédnu, vidím spoustu krásných vzpomínek, ty špatné si nechci pamatovat. Vedle toho také vidím velké množství denních problémů, které se vracely, které jsem řešil, které jsem přehlížel a bral jako součást života. A k tomu příjemné drobnosti v podobě společných chvil v přírodě, na akcích, v posteli dokonalost, v čajovně s přáteli skvělé debaty. Ano, půl roku poté si pamatuji raději to dobré. Zbytek není důležitý, protože vracet se v čase nechci. Je to půl roku, a že to byl půl rok plný zážitků.

Dva měsíce hospod, klubů, tance, cestování a práce

Když zmiňuji ty bilanční drobnosti, nesmím vynechat poznámku pod čarou, že být v jednom měsíci celkem 2 víkendy v Plzni (včetně Pilsner-Festu), jeden u Jičína na srazu (víno a vodnice), další jeden u Brna v Moravském Krasu (túra a sebepoznání), a vždy pak jet do Liberce na trénink taneční skupiny - ano, tomu se říká láska ke svému hobby. Již 11 let (toto letí) jsem členem taneční skupiny The Wings z Liberce. Již 11 let je mi tanec vášní, prokletím i zdrojem inspirace. Našel jsem v něm ex-přítelkyni, našel jsem v něm radost z pohybu, našel jsem v tanci nemálo přátel. A stále v něm nacházím zábavu, která mi dobíjí baterky. Zvládám ty víkendové přesuny docela obstojně. Tedy pokud počítám to, že jsem pak v pondělí občas nepoužitelný. Že to leze i do financí, o tom žádná, ale uskromnit se, abych si mohl užívat života? Jak jednoznačná odpověď ANO!

Nevidím jediný velký a významný důvod, proč bych to teď měnil. Ikdyž... Musím uznat, že mi chybí takové ty drobnosti z oboru vztahové politiky. Miloval jsem chvíle, kdy jsem připravoval snídani pro dva, nebo když jsme vymýšleli, co budeme společně vařit k večeři. Zároveň si někdy připadám trochu jako křen, když mne pozvou kamarádi, kteří jdou v párech. Jo, jasně, vytelefonovat si kamarádku, která tam půjde též, není těžké, horší je pak stav, kdy se to v hospůdce všechno k sobě tulí, a my dva pak na sebe koukáme jak dvě švestky, protože nám kamarádství bez benefitů vyhovuje.

Aktuality regeneračně pracovní

Tancuji, semtam zajdu do hospůdky, někdy na kulečník, jindy na oslavu narozenin. Což mi připomíná, že mám na zádech pět stehů z odstraněné velké pihy. Byť byla dle kožního oddělení zdravá a jen pigmentová (věřím jim), přesto jsem ji nechal odříznout. Všechny ty akce v první větě tohoto odstavce jsem absolvoval se zalepenou, vpodstatě ještě čerstvou ránou. I přesto přese všechno mne mé tělo nezklamalo a opět příjemně dostálo svých závazků. Rána se skvěle hojí, žádné výrazné zarudnutí, žlutý či jiný hnis, jenž by značil infekci. Ještě pár dní a vyndají mi stehy, pak už to bude jen o dalších dvou týdnech, než budu moct plně fyzicky zatěžovat záda.

Mimojiné jsem si připomněl, že člověk zádové svaly podél páteře používá vlastně neustále. Ve chvíli, kdy přestalo působit lokální umrtvení, jsem si blahopřál, že jsem už nestál v tramvaji, která cukáním dojížděla na zastávku. Jeden den to lehce bolelo, po spánku již ani ťuk. Miluju svoje tělo jako nikdy. Kotník už je taky běhací a tancovací, jen v extrémním propnutí se brání, ale tak s tím jsem počítal - že nějaký ten trvalý následek přijde. Tohle je ale skutečně jen maličkost.

Nová práce je výtečná. Sice v ní trávím víc času než by asi bylo záhodno, ale to je tím, že mne baví. A baví mne hodně. Ostatně - proto jsem také do Apiary.io šel. Nešel jsem do Německa, byť bych tam byl asi taky spokojený. Ten malý tým mi vyhovuje jako snad nikdy. Už jen získat přehled o všech možných i nemožných postupech, flow, dostat to pod kůži, zažít si to a budu úplně na koni. Teď jsem tam skoro jak junior programátor. Jen víc vytíženosti, jen víc nadšení pro mé programátorské já.

Jsem momentálně zamyšlený do vzpomínek na jednu slečnu, která miluje tanec, je chytrá, vtipná, umí mít zatvrzelou hlavu, nebojí se hec-akcí. To jsou mi novinky. Až teď, když jsem to napsal, jsem si to uvědomil. Ještě vymyslet, kterak se s ní znovu vidět. Brno přeci není tak daleko. Čas ukáže.

15. 7. 2012

Šuplík: Všechny pocity patří minulosti

Druhá strana mince

Všechny lampy ve městě pohasly. Dokonce i rezavějící plynová lucerna, mnohem moudřejší i starší než její kratochvilné okolí včerejška, nevydržela samotu individualismu. Naposledy si blikla pro potěchu světlé temnoty kolem. Mé malé já se vrátilo myšlenkami k nedávným událostem. Přemohl jsem se otevřít oči k cestě do kraje nasáklého odporným množstvím zmaru, neštěstí i lásky a krásy zároveň. Udělalo se mi špatně. Polozbořené zdi vědomí, doutnající trosky paměti, vrtkavé mosty vztahů a citů. To vše naráží na realitu všedního světa, tvrdohlavě si neuvědomujíc, že mu tak vlastně pomalu ubližuje. Tiše, neustále, v poklidném tikotu ručiček nástěnných hodin. Rozechvělé postavy lidí procházejí mlčky cestami dlážděnými před staletími, neuznávají minulost, žijí zítřkem. Svůj malicherný chtíč s bezvýznamnými potřebami prodávají dalším zoufalým kupujícím. Ti však jen míří za svými vlastními, snovými osudy, ne nepodobnými předchozím. Kruh se uzavírá.

Mrtvolné ticho šera protne ptačí píseň. Další prázdný list z nekonečné kroniky Všeho čeká, až na něj dočasné vzpomínky dopíší skutky včerejška, pak bude moci začít nový den. Každý zde má své místo, nehotovou práci, první konec i poslední začátek, ohnutou vizi světa. A já? Já jsem jako duch, otisk dávných časů, který se sem nevědomky vrátil, aby si potajmu připomněl a prohlédl to, co zde zůstalo po brzkém odchodu na věčnost. Nepamatuji si drobné detaily, i celkový náhled na věc mi chybí, bohudík je mé snění krásná a nebezpečná věc. Noční můry jsou svým způsobem půvabné ve své zvrácené křehkosti. Uteču do nejbližší špinavé uličky. Svítá.

Tovární komíny se rozezní tlukotem živého srdce. Stupňují tempo, až vpodvečer utíkají o závod jako se chrti honí za chlupatou maketou králíka. Práce kvapí. Tancují ve tříčtvrtečním taktu. Když začnou postupně ztrácet drahocennou energii, jež by je popoháněla, odpadávají. Utichnou, až když poslední siréna zaječí „dost“. Stroje zastaví, skladiště se vyprázdní, vrata se zase zavřou.


***

Světlo na rohu náměstí se s minutovým zpožděním rozzářilo stříbřitě zlatým nádechem svítiplynu. Potemnělými uličkami se rozutekl podzimní večer plný vlhké mlhy a vysilu­jícího mrazu, jehož chladnokrevný jazyk mi nemile připomněl, abych si pevněji utáhnul smyčku šály. O několik málo domů dál se k obloze, v rámci svých možností, tyčil polorozpadlý kostel. Původní podobu drželo už jen mramorové sloupoví s průčelím hlavní lodi. Kdysi sloužil k tužbám o pomoc, chlácholení vlastních chyb a dalších nemravných skutků, uvazování se k slibům věrnosti či oddanosti, vážným proslovům truchlících. Smutné místo, ale současně překrásné v rytmu doznívajících červánků. Konečně měly krvavé obrazy své okouzlující fluidum pravosti.

Šoural jsem se pomalu dál a všiml si třesoucí se postavy staršího muže bez vlídného přístřeší, zabaleného do potrhaného šatu. Ve tváři rozpraskané suchým větrem měl holé dásně s vypadanými zuby. Jeho neupřímnému úsměvu, ač měl být radostný, by však jistěji odpověděl pláč. Žebrák o holi ke mně natáhl roztřesenou ruku s prohnívajícím kloboukem, ale vzápětí se s tlumeným stenem sklátil k zemi. Zmrzlá tráva jen uronila pár slz nad polámanými stébly. Jeho mrtvolně strnulý pohled ulpěl kdesi hluboko za mnou. Bezprostřední smrt. Nikdo se neotočil, nikdo nehledal příčinu. Posledním, oč žádal, nebylo odpuštění, nýbrž malá almužna. Obloha se roztočila v burácivém víru. Průsvitný duch zemřelého zmizel rychleji než jeho pamětní šrám z vědomí živých lidí. Jen vánek napovídal, že zde vzduch prodělal nějakou výraznější změnu. Odchod byl okamžitý, nenápadný, klasický. Mnoho jiných by za takovouto malou službu prodalo svou hříšnou duši.

Nebe je požehnáním. Věčná nuda je stále lepší, než strasti a utrpení na pozemském hřišti. Svíravá bolest v hrudi mi připomněla, že bych si měl pospíšit. Přehodil jsem rukojeť na bolavé rameno a udělal několik tíživých kroků k poli, kde mne čekal hlavní úkol dnešního posmutnělého dne. Baldachýn oblaků se nepravidelně rozevíral právě tehdy, když hvězdy promlouvaly svým šepotem k sešeřelé krajině. Mnoho z nich přijímalo další a další svítivé obláčky duší do svých náručí jako děti nacházejí svou matku. Bitevní vřava již dávno utichla. Smrtelně ranění čekali na osudový verdikt. Válka.

Otevřel jsem knihu v masivních kožených deskách a začal hledat jednotlivá jména. Mí kolegové již stihli obstarat většinu práce, ale stále se čekalo na má konečná rozhodnutí u nejhůře pochroumaných. Roztrhaná slezina – smrt, těžké popáleniny na více jak polovině těla – smrt, protržené obě plíce – smrt, ne, počkat. Usmál se. Život! Bude žít. Musí. Má rodinu, na kterou si v poslední chvíli vzpomněl. Myšlenky na manželku s dcerou prozradily skrytou pravdu. Voják na zemi začal těžce kašlat, až si jej všimnul o několik metrů dál ošetřující lékař. Pomohl mu. Až poté jsem jej mohl vyškrtnout ze seznamu cestujících. Místo něj přibyl žebrák od kostela. Raněný muž se lesklým pohledem plným beznaděje, strachu a zároveň lásky, zahleděl k obzoru, kde již čekala další vlna nepřátel.

První kulky prolétly těsně kolem něj i dalších ležících raněných. Nepřítel neměl slitování. Muže se snad jakoby zázrakem ani jedna nedotkla, doktor však při obvazování děravého hrudníku zatnul zuby v bolesti, kterou mu způsobila žhavá ocel deroucí se skrz záda až k játrům. Hbité ruce se mu ve spěchu chvěly. Ošetření zabralo pár minut, po nichž medikovi z koutku úst stekl pramínek červené krve a smočil bílý límeček škrobené košile. Zadívali se sobě navzájem z očí do očí. Oba v tu chvíli přesně věděli, co přijde. Netrvalo to ani deset vteřin. Poslední myšlenka na raněného. Práce, což znamená odchod tam nahoru. Jeden připsaný řádek navíc v seznamu, ještě odškrtnout. Jen zavřená kniha v temnotě kapsy nevěděla, jak přesně jsem sekl. Další lidský osud, mnoho jich zbývá. Pěšáci se zničehonic nezastaví. Jejich velitelé budou chtít stále více moci. Rychlé máchnutí kosou, či podaná ruka. Smrtka má stále co dělat.