Pohled odjinud, z historie. Zajímavá myšlenka vedla mne k sepsání tohoto před více než 4 lety. Pocit stísněnosti a naděje i přes jasnou vidinu blízkého konce. Co se jim asi honilo hlavou, než o ni přijdou?
Otevři oči, poslouchej zvíře.
Probdělé noci, svázáni v díře.
Prosíme o pomoc, svobodu životu.
Musíme trpět za svoji nahotu?
Nechtíc vraždit a nechuť zabíjet,
z poháru bytí budem dnes upíjet.
Zkrácený den, hodinka spánku,
přejdi k mřížoví, ukaž tu ranku.
Krvácí, teče, tryská jak fontány,
kaluží na zemi zbarvíš se od rány.
Rudě i modře, zelenou žlutou,
zazpívá nad ránem slavík tu krutou.
Cvrliká hrobníček u tvrdé postele,
počkám, až nebudu cítit se unyle.
Zavřeni v kobce, týden a měsíc,
tušíme naději, klečíme prosíc.
Někde tam venku, jsou naše rodiny.
Najdem je někdy, bijí už hodiny.
Odpusťte duším myšlenku hrůznou,
zvrácenou chuť, život žít s múzou.
Otevři oči, poslouchej zvíře,
probdělé noci ve vlastní víře.
Víře v lepší zítřky, naději, lásku.
Není tu místo pro posedlou chásku.
Zabijte pohany.
Žádné komentáře:
Okomentovat